Dne 01.01.2021 nabude účinnosti novela zákoníku práce, která mimo další změny zavádí do českého právního řádu zcela nový institut, a to tzv. sdílené pracovní místo.
Podle dosud platného a účinného zákoníku práce platí, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, a to včetně určení počátku i konce směny. Ovšem zavedením institutu sdíleného pracovního místa to budou právě zaměstnanci, kteří si v rámci jednoho sdíleného pracovního místa stanoví svoji pracovní dobu sami. V praxi by to mohlo vypadat následovně:
Zaměstnavatel zřídí jedno sdílené pracovní místo, na němž může realizovat svou pracovní činnost dle dohody se zaměstnavatelem dva nebo více zaměstnanců s kratší pracovní dobou a vykonávající stejný druh práce. Rozvrh pracovní doby si zaměstnanci na sdíleném pracovním místě určují sami po vzájemné dohodě. Tento rozvrh pak zaměstnanci předloží zaměstnavateli, a to nejpozději jeden týden před vyrovnávacím obdobím, které je maximálně čtyřtýdenní. Vyvstane-li potřeba takový rozvrh nárazově změnit, mohou zaměstnanci tuto změnu nahlásit zaměstnavateli nejpozději dva dny před směnou, které se změna má týkat. Nedohodnou-li se zaměstnanci na konkrétním rozvrhu, vypracuje jej sám zaměstnavatel, nejpozději 7 dní před začátkem vyrovnávacího období. V dohodě o sdíleném pracovním místě si mohou strany sjednat, že jeden zaměstnanec může zastoupit druhého, ovšem v obecné rovině tato varianta není povinně dána. Rozhodne-li se zaměstnanec dát ze sdíleného pracovního místa výpověď, je pro něj stanovena výpovědní doba v délce 15 dní, po uplynutí této doby zaniká tomuto zaměstnanci závazek ze sdíleného pracovního místa. Ostatní zaměstnanci na tomto sdíleném pracovním místě pracují podle dříve stanoveného rozsahu do konce vyrovnávacího období, a to i v případě, že pak zůstane jediný zaměstnanec.
Podle důvodové zprávy k výše zmiňované novele byl institut sdíleného pracovního místa zaveden proto, aby zaměstnanci mohli lépe vybalancovat svůj rodinný a pracovní život. Toto je bezpochyby velmi vstřícný krok ze strany zákonodárce, ovšem v praxi bude patrně provázen mnohými úskalími. Například u pracovních míst, které vyžadují složitější rozhodování, může nastat konflikt zaměstnanců, pokud každý z nich bude vyvstalý problém chtít řešit odlišným způsobem.
Při pohledu na věc z druhé strany je však nutno zdůraznit i pozitiva tohoto institutu. Rozhodně by měl usnadnit plnohodnotné zařazení do pracovního procesu těch osob, které mají z různých důvodu (návrat z mateřské či rodičovské dovolené, zdravotní důvody) obtížnou pozici na trhu práce a není u nich třeba možná práce na plný úvazek. Uvažovat lze i na vyšší výkonnost zaměstnanců, když vědomí, že pracovní doba je pouze tři hodiny denně, může být činnost zaměstnance efektivnější.
Závěrem lze tedy uvést, že pouze čas ukáže, zda bude tento nový institut v pracovněprávních vztazích (správně) využíván či nikoli a zda tato změna povede k cíli, k němuž byla primárně určena.